Celý život žijeme ve stínu je jen na nás jestly z něho vyleze

Hned, jen co to dořekl se vedle něj objevil muž ve stříbrném hábitu, podíval se na Harryho a usmál. Všiml si totiž jeho hábitu. ,,Zdravím pane Pottere, chytněte se mě a já nás přemístím asi 2 km od Vaší školy. Tašku si vemte, je tam sice velká knihovna, ale umět něco navíc nebo dříve se bude hodit. Ve škole jsou také různé kroužky a kluby. Mimochodem, je zde povoleno kohokoliv, opakuji kohokoliv napadnout, ovšem nedoporučuji Vám napadnout někoho z učitelů, nejen proto, že by Vás teď v pohodě porazili, ale také by Vám mohli strhnout body za špatnou obranu nebo útok."
Harry ho poslouchal a když zjistil, že bude moci kohokoliv napadnou zaleskly se mu oči dychtivostí. Byl tak trochu rád, že si bude moci vyzkoušet své dovednosti v ,,akci“. ,,A abych nezapoměl, hned druhý den si Vás vyzkouší učitelé z vědomostí, tak být Vámi, tak se učím,“ říkal ten muž ve stříbrném hábitu, když procházeli jasně bílou branou na které byl nápis: Grammaticus doctus setius ad inferos.
Harry se na to podíval. Sice nevěděl, co to znamená, ale to temné zvláštní písmo se mu nelíbilo. Když procházel pod bránou, měl pocit, jako by ho ta brána prozkoumávala.
,,Ano, ta brána zkoumá magické jádro každého, kdo jí projde. Kdyby jste byl moc slabí nebo kdyby jsme sem vzali někoho, kdo tu neměl být, tak ho brána zabije.“ Harryho to už ani moc nepřekvapilo, ale když se podíval, kam vešel, spadla mu čelist. Vše bylo opravdu zvláštní. Jedna polovina stromu, trávy, zkrátka všeho byla suchá, mrtvá nebo ohořelá a druhá zářila životem. Bylo to opravdu unikátní a vše to vypadalo přirozeně.
Když se rozkoukal tak vešel do budovy, která byla též z poloviny bílá a z druhé poloviny černá. Prošel místností se spoustou děsivých soch démonů, kteří trhali andělům různé části těla nebo okousávali mrtvoly andělů. Také zde byly sochy andělů, kteří bez slitování probodají nebo odhazovají démony. Byl tam také jeden člověk, v hábitu jako měl člověk co ho sem přivezl, ale tenhle měl hábit lemovaný černou a bílou. V jedné ruce hůlku a v druhé jednoruční meč, na zádech luk s toulcem šípů. S otázkou v očích se podíval na toho člověka co ho sem přivezl.
,,Ano, ten člověk je znak této akademie a málem bych zapoměl, každý žák se zde kromě látky pro všechny učí i jeden živel, a aby sis nemyslel, že jsou jen čtyři, mi čarodějové jich máme pět a poté pod každým živlem je spousta ,,podživlů", ty jsou ovšem kolikrát mocnější než živel samotný. A pro zajímavost, pokoje jsou po dvou. Tvůj spolubydlící už by tam měl být," muž ve stříbrném hábitu svůj monolog dokončil ve chvíli, když stanuli před temně černými dveřmi, na kterých byl nápis: praeceptio eas praecipus.
Ještě než vešel, tak se chtěl rozloučit, ale ten člověk byl pryč. Zavřel dveře a nemohlo mu uniknout, že zevnitř jsou bílé. Kouknul se na svého spolubydlícího. Byl asi ve věku jako on, černé vlasy, sluneční brýle, celkem vypracované tělo a jizva přes celou levou část tváře. Pozdravil ho, on jen kývnul na pozdrav. Harry si sednl na svojí postel a pár slovy a pohybem hůlky si vybalil. Poté se začetl do knihy od Remuse. Hledal tu zvláštní sovu, co mu donesla dopis a asi po pěti minutách jí našel a začetl se.
Noctua atra
Noctua atra jsou jedni z mála tvorů, co nebyli a podle zákonů nikdy nebudou moci být přeloženy do jiného jazyka než latiny. Kdo by napsal pravý anglický název těchto sov, mohl by jít do vězení i na pár let. Důvodem je její vzácnost a schopnosti.
Schopnosti
Možnost utvořit tmu v rozsahu až 20 metrů, též dovedou zabíjet, jelikož má v drápech jed, bohužel nic jiného není známo.
 
Nic jiného se nedozvěděl a tak knihu zaklapl a učil se nějaká kouzla z knihy Bílá magie také ubližuje. Za tři hodiny si byl jistý, že umí minimálněě základy a to byl rád. Bylo tam pár kouzel, které mu připadaly skoro jako Černá magie, jen tyto kouzla nezabíjela, i když po delším trvání by mohla, ale pár mučících kleteb tam našel. Poté vyšel ven, podívat se do knihovny. Ovšem hned jak vyšel, vyřítila se na něj kletba. Neznal jí a tak uhnul. Ten, kdo kletbu vyslal byl asi 180cm vysoký brunet. Harry tipoval, že je tak o čtyři roky starší než on, ale byl odhodlaný se bránit.
„Melalgia!“ vyřkl kouzlo, po kterém vás začnou bolet končetiny.
„Tegmen!“ protivník vyčaroval štít druhé úrovně a sám vyslal kletbu
„Desidia planta!“
Harry se jí nestačil vyhnout. Po nárazu nemohl Harry pohnout nohama, ale přesto ještě vyslal svou kletbu.
„Rado derma!“
Protivník se nestačil vyhnout a kouzlo mu na hrudi zanechalo hluboký drápanec. Poté na něj ještě útočník vyslal petrifikus totalus, a Harry nestihl vykouzlit štít. Když ho chtěl dorazit tak vyšel ten kluk z pokoje
„Mdloby na tebe," zašeptal ze stínu a brunet se složil na zem. Naštěstí znal potřebné protikouzlo
„Re-scindo immobilit,“ zrušil kouzlo seslané na Harryho a zavedl ho do pokoje.
„Díky, nevím jak ti mám poděkovat,“ řekl Harry, jelikož si až moc dobře uvědomoval, že ho zachránil.
„To nic nebylo. Měli jsme štěstí, kdyby si tě nevšímal, byli bychom vyřízení oba,“ řekl a sundal si brýle. Harry se trochu lekl, když uviděl jeho oči. Byli celé černé bez duhovek. Chlapec si všiml, jak se lekl, když viděl oči tak si radši opět nasadil své sluneční brýle.
„Jsem zčásti démon. Můj otec byl démon. Znásilnil mou matku a pak odlétl,“ řekl a ukázal svá kožnatá křídla.
„Mám po něm akorát oči a křídla, která zmizí, když chci. Oči jsou větší problém, ale ty zakryjí sluneční brýle.“
Harry se omluvně usmál.
„Myslím, že bychom měli začít znovu. Harry Potter,“ řekl a natáhl k němu ruku.
„Ocelot Opacitas,“ odvětil mu na to chlapec.
„Na, půjč si tuhle knihu, bude se ti hodit,“ řekl a hodil po něm knihu Nitrobrana a nitrozpyt od počátku do konce. Harry se usmál. Byl rád, že má nového kamaráda, i když je z části démon. Ale to mu nevadilo. Záleželo mu na tom, jaký je uvnitř.
Uvědomil si, že se chtěl podívat do knihovny.
„Hej, Ocelote! Jdu do knihovny, chceš něco vzít?“
„Jo, vem mi tam knihu Démonská magie a živly s ní spjaty, pokud tam bude.“
„Jasně že ti to vezmu. Ty si chceš vybrat živel, co? Já si vezmu teda Andělská magie a živly s ní spjaty, jo?“
„Jasně, alespoň budem sehraný. Každý dudeme ovládat jinou magii. Úplně jinou, abych byl přesný. Budem postrach našich nepřátel, vid?“
„To víš, že jo, Ocelote. Budem bojovat proti nepřátelům, tvým i mým. Ale nejdřív musím do tý knihovny,“ řekl Harry a odešel.
Chvíli bloudil, ale pak objevil mapu kousek od jídelny, vzal si ji a hned přičaroval novou. Ihned se podle mapy vydal na cestu. Našel neskutečně velkou knihovnu. Šel stále rovně a našel malý stolek s tenkou knihou otevřel ji a jen tak otáčel stránkami po chvíli si všiml, že stránky vůbec neubývají. Také si všiml, že je to seznam knih a tak začal hledat pod písmenem D. Bezmyšlenkovitě tou knihou listoval, až tu knihu našel. Šel k regálu a po asi deseti minutovém hledání ji našel. Byla to neskutečně tlustá bichle. Poté si vzpoměl, že chtěl najít i knihu o Andělské magii. Vrátil se tedy ke stolu a po dalším vyčerpávajícím hledání ji našel. Vzal si z regálu asi stejně tlustou bichli, která připomínala tu Ocelotovu. Dal je do svého bezedného a naštěstí i odlehčeného vaku a vyrazil do pokoje. Dorazil tam kolem osmé hodiny a tak tam nechal ty bichle ležet a vyrazil s Ocelotem do velké jídelny, kde byli stoly rozdělené podle ročníku. Zjistil, že je ve třídě spolu s jedním pohledným blondákem jménem George, Egypťanem jménem Sam, klukem s tetováním na rukou jménem Tony a s milovníkem lektvarů se jménem Jack. Pokecal s nimi a asi v devět odešel spát. Jak zjistil, škola začíná v šest a jeho ,,zkouška“ začíná v osm večer ve Venkovní aréně.